obrázek zavaděče

V zajetí nepřítele – Závěrečná kapitola

Poslední riziko
Část 1: Když se tajemství stane příliš těžkým

Následující dny byly nebezpečnou hrou. Každá skrytá zpráva, každé uspěchané setkání, každý ukradený pohled jako by vzdoroval osudu. Ale tajemství si vždycky vyberou svou daň.

Jednoho nedělního večera, po rodinném obědě plném narážek na rodinu Gaviria, jsem dostal zprávu, která všechno změnila:

„Potřebuji tě vidět. Dnes. O samotě.“

Srdce mi bušilo. Věděl jsem, že říct „ne“ je bezpečnější, ale mé prsty tvrdohlavě psaly: „Kde?“

Část 2: Shledání

Adresa mě zavedla do starého skladu, osvětleného jen několika nažloutlými lampami. Uvnitř to vonělo starými knihami. Stál tam Miguel, v bílé košili, s vyhrnutými rukávy a s pohledem plným něčeho, co jsem nedokázal rozluštit.

„Dal sis na čas,“ řekl a přistoupil ke mně.
— Málem jsem nepřišel.
— Ale přišla jsi. — Zastavil se o pár centimetrů dál. — Protože nemůžeš zůstat stranou.

Nervózně jsem protočila panenky.
— Jsi až příliš arogantní.
— A ty, ty lžeš až příliš špatně.

Přitáhl si mě kolem pasu a než jsem stačila zareagovat, jeho rty byly na mých. Polibek byl naléhavý, palčivý, jako bychom na tento okamžik čekali celý život.

Část 3: Zpovědi ve tmě

Když jsme se loučili, zadýchávala jsem se. Opřela jsem si čelo o jeho hruď a snažila se uspořádat myšlenky.

— To je špatně, Migueli. Naše rodiny…
„Dost už o rodinách.“ Zvedl mi bradu, abych se na něj podívala. „Nejsem můj otec. Ty nejsi můj dědeček. Tady jsme jen ty a já.“

— Mluvíš, jako by to bylo snadné.
— Není. Ale nic, co má smysl, není snadné.

Srdce mi bilo tak silně, že jsem měla pocit, jako by mi chtělo uniknout z hrudi. Vzal mě za ruce a pevně je stiskl.

— Řekni mi, že nic necítíš, a já už odejdu.
— …Nedokážu to — přiznal jsem se třesoucím se hlasem.

Jeho oči zářily, jako by právě vyhrál největší bitvu svého života.

Část 4: Polibek bez odplaty

Miguel mě znovu políbil, tentokrát jemně, vychutnával si každou vteřinu. Jeho ruce mi hladily záda a mé tělo reagovalo bez odporu. Věděla jsem, že překračuji bod, odkud není návratu, ale nechtěla jsem přestat.

„Jsi moje šílenství, Isabelo,“ zamumlal mi do rtů.
— A ty, ty jsi moje nejoblíbenější chyba, — odpověděl jsem bez přemýšlení.

Zasmáli jsme se, ale mně se oči zalily slzami. Věděla jsem totiž, že milovat Miguela je jako hrát si s ohněm nad střelným prachem.

Část 5: Konečná volba

O několik hodin později jsme opustili sklad. Noc byla chladná, ulice pustá. Miguel mě vzal za ruku a propletl si prsty s mými, jako by mi přísahal ochranu.

„Teď jsme to my proti celému světu,“ řekl pevným hlasem.
„Co když je svět příliš velký?“ zeptal jsem se vyděšeně.
— Pak zvýšíme plamen, dokud se nehoří.

Nastalo ticho. Zírala jsem na něj a snažila se vryt si tento okamžik do paměti, jako by byl poslední. A možná to tak i bylo.

Na druhé straně ulice se pomalu objevilo černé auto. Světlomety prořezávaly tmu a já poznal řidiče: byl to jeden z důvěryhodných mužů mého dědečka. Sevřel se mi žaludek.

— Migueli… — zamumlal jsem a stiskl mu ruku.
— Já vím. — Zhluboka se nadechl. — Začíná to.

Přitáhl si mě za sebe, instinktivně mě chránil. A v tu chvíli jsem pochopila: nebylo cesty zpět.

V jeho očích nebyl strach, jen jistota, že je připraven jít až na doraz.

Já taky.

(Konec poslední kapitoly – ale je tohle opravdu konec?)

Chcete-li získat přístup k dalším seriálům, jako je tento, stáhněte si aplikaci NovelToon do svého zařízení Android nebo iOS.