Kapitola 1 — První prasklina
Část 1: Setkání v bouři
Déšť padal, jako by chtěl smést celé město. Vystoupil jsem z autobusu, tiskl jsem si k hrudi sešity a zoufale se snažil ochránit práci, kterou jsem celé noci připravoval.
Vtom se dveře kavárny Santa Teresa náhle otevřely a já do nich narazil. Papíry se rozlétly, srdce mi bušilo a na vteřinu svět ztichl.
— Jemně, — řekl a pevně mě držel kolem pasu, abych nespadl.
— Promiňte, promiňte… — zamumlal jsem a snažil se sebrat papíry.
Vzal je přede mě a když viděl obálku, tiše přečetl:
— Isabela Montenegro.
Zvedl obočí, jako by to příjmení byla nečekaná rána.
— Známe se? — odvážila jsem se zeptat, zmatená intenzitou jeho pohledu.
— Ještě ne. Ale možná bychom měli.
Část 2: Kávový cizinec
Sedla jsem si ke stolu u okna a snažila se ignorovat jeho přítomnost. Ale o pár vteřin později si přitáhl židli naproti mně a posadil se. Bez zeptal se. Bez vysvětlení.
„Migueli,“ řekl a natáhl ruku.
— Já ne… — Zaváhal jsem, ale nakonec jsem ji vzal za ruku. — Těší mě, že vás poznávám.
Jeho mlčení nebylo nepříjemné. Bylo dusivé, jako by na bedrech nesl tíhu.
— Zdá seš nervózní, Isabelo.
— To je úkol. Poslední známka semestru.
— Nebo možná jsem to já. — Vyzývavě se usmál.
Díval jsem se na oblohu a snažil se odvrátit zrak.
— Jsi vždycky takový/á?
— Jen když chci upoutat něčí pozornost.
Část 3: Zakázaný rozhovor
Zatímco venku padal déšť, povídali jsme si o tom a o tom. Zeptal se mě, jaké jsou mé sny, co bych dělal, kdybych měl volný měsíc kdekoli na světě. Nervózně jsem se zasmál a řekl, že bych cestoval bez plánu, jen s batohem a odvahou.
„Jsi statečnější, než si myslíš,“ řekl a upřeně se na mě díval.
— Mluvíš, jako bys mě znal/a.
— Někdy stačí hodina k tomu, abyste někoho poznali lépe než za celé roky.
Mlčel jsem. Srdce mi bušilo, ale hlava mi stále připomínala: Gaviria.
— Jestli moje rodina zjistí, že jsem tady a mluvím s vámi… — začal jsem.
„Nemusí to vědět,“ přerušil mě tiše. „Jen my dva.“
Část 4: Skrytá touha
Když jsem odcházela, otevřel deštník a přitáhl si mě k sobě. Ta blízkost mi vyrazila dech.
„Měl bys mě nechat jít samotného,“ řekl jsem téměř šeptem.
„Měl bych,“ souhlasil a přiblížil si obličej k mému uchu. „Ale nechci.“
Cítila jsem na kůži teplo jeho dechu a zachvěla jsem se. On si toho samozřejmě všiml.
„Necítíš to taky taky, Isabelo?“ zeptal se a upřeně mě sledoval.
— Já… — Zaváhal jsem, protože jsem se bál, co by se stalo, kdybych řekl pravdu.
Část 5: Trhlina ve zdi
Taxi přijelo. Rychle jsem otevřela dveře a snažila se uniknout tomu ruchu. Ale než jsem se mohla dostat dovnitř, chytil mě za paži.
„Tady to nekončí,“ řekl pevně.
— Nerozumíš tomu, Migueli. Já nemůžu…
— Můžeš. — Usmál se, ale jeho oči zůstaly vážné. — Protože tě donutím, abys to chtěla.
Pustila jsem jeho paži a nastoupila do auta, srdce mi bušilo. Když se dveře zavřely, uviděla jsem ho oknem: stále tam stál, v dešti, a díval se na mě jako někdo, kdo slibuje, že se vrátí.
Cestou mě otravovala jen jedna otázka: Chci mu opravdu utéct?
Chcete-li získat přístup k dalším seriálům, jako je tento, stáhněte si aplikaci NovelToon do svého zařízení Android nebo iOS.
